Blog

Tento článok je znovu uverejnený! Pôvodne bol uverejnený 24.5.2010!

Z Verči sa stala zrelá osobnosť!
Do školy napísala slohovú prácu . Bol by hriech nezverejnit ju!
Učiteľka ju sice obvinila, že to asi stiahla z netu, no u mňa má jednotku s pusou. Toto treba zažiť, až potom sa to dá napísať…
A možno aj učiteľka niekedy zažije lásku, aby nespomínala iba na pracovné úspechy…

Láska?? 
Každý si pod slovem láska vybaví většinou vztah mezi mužem a ženou, ale láska není vždycky jen taková. Existují i jiné druhy lásky…například láska rodičů ke svému dítěti-láska celé rodiny!! A i takový je můj příběh-o lásce, která všechno přemůže!!
Když jsem byla ještě hodně malá, moc jsem si přála sourozence. Všichni nějakého měli, jen já jsem byla sama. Bylo mi hodně smutno, ale po čase, ač nerada, jsem si na samotu zvykla. Dost mi pomohlo i to, že jsem okolo sebe měla spousty kamarádů a měla si s kým hrát, jenže vždycky večer, když už byli všichni doma, mi bylo zase smutno.Když jsem začala chodit do první třídy, touha po bráchovi nebo sestře pomalu utichávala, ale někde v hloubi mě pořád byla. Jednou, když jsem přišla domů, maminka a táta seděli v kuchyni. Když táta někam odešel, mamka se začala usmívat. Už dávno jsem si všimla, že nějak „tloustne“, ale nikdy by mě nenapadlo nic podezřelého.“Verunko, copak bys řekla tomu, že tady v bříšku mám tvého malého brášku??“ Tuhle větu si pamatuji ještě dneska, i když je to už 9 let zpátky. I když mi bylo jen 7 let nikdo mi nemusel vysvětlovat co to znamená. Začala jsem plakat štěstím a mamka se zase jen spokojeně usmívala. Měsíce ubíhaly jako voda, maminčino bříško rostlo a já jednoho rána jako obvykle vstala do školy. Bylo to 9.dubna 1999. Den ve škole ubíhal jako každý jiný do doby dokud někdo nezaklepal na dveře naší třídy. “Vstupte!!“, řekla paní učitelka. “Tati??“ chvíli jsem nechápala co tu dělá. “Mohl bych prosím chvíli mluvit s Verčou o samotě?“ …vyšla jsem ze třídy a vůbec nevěděla, co se děje. Táta si ke mně dřepl a řekl: “Maminka je v nemocnici, máš brášku Radečka!!!“ To mi stačilo. Objala jsem tátu a plakala. Nevím, jestli on taky plakal, ale v tu chvíli jsme byli asi nejšťastnější lidé na světě.Bráška se po čase vrátil s mamkou z nemocnice. Byl to kluk jak má být a moji rodiče se s láskou dívali, jak oba dva rosteme jako z vody. Byli jsme šťastná a spořádaná rodina.Možná to tak osud chtěl, možná to byla náhoda nebo něco podobného, ale když bráška a celá naše rodina slavila 6.společné vánoce, jako by se něco změnilo…Dva dny po Silvestru začal být Radeček strašně ospalý. Prospal třeba i celý den a noc a vzbudil se jen na záchod. Navíc v té době opravdu hodně zhubnul, takže není divu, že si mamka začala dělat starosti. 6. ledna 2005 jsem šla zase do školy, ale maminka šla s mým bráchou k paní doktorce, jestli není Radeček nemocný, když je pořád unavený…
Tohle byl další den v mém životě, který si přesně pamatuju, i když to bylo tak moc dávno…
Ve škole jsem dostala poznámku za nesplněný úkol, a proto se mi vůbec nechtělo domů. Když jsem ale přišla domů, všude bylo ticho jako po vymření. Kam se všichni ztratili?? Kde je brácha?? Mamka?? Táta?? Šla jsem do obyváku. Když jsem vešla seděla mamka v křesle a táta ležel na gauči. Mamka měla strašně moc červené oči a jinak na tom nebyl ani můj táta. “Co bylo ve škole?“ řekla mamka tlumeným hlasem. “Dostala jsem poznámku, protože jsem neměla úkol.“ Řekla jsem smutně. “Hmm aha, tak si sedni“, řekl táta. Vůbec jsem nevěděla proč jsou všichni najednou tak moc potichu. “Musíme ti něco důležitého říct“, protrhl děsivé ticho táta.Už ani nevím, kdo to řekl, ale ta věta se mi taky vryla do paměti. Mamka se strašně rozplakala a táta položil hlavu do polštáře. “Tvůj brácha má asi cukrovku!!!“ Najednou jsem měla pocit, jako by na mě spadl velký kámen.Vhrkly mi slzy do očí. Bylo to, jako kdyby na mě někdo nasypal všechno zlo světa!!! Chtěla jsem křičet, brečet…musela jsem si sednout.Teď už bylo všem všechno jedno! Všichni moc plakali. Netuším, jak dlouho jsme tam mohli takhle sedět, ale představa, že je brácha v nemocnici s rizikem cukrovky bylo něco strašného. Ten pocit se snad ani nedá popsat a hlavně si ani neodvažuju představit, co se zrovna odehrávalo v našich rodičích. Byl to jeden z nejhorších dní nás všech. Ten den byl snad nekonečný a tím víc nekonečnější bylo čekání na výsledky. Bylo to hrozná rána, ale ještě tu byla naděje a láska, co nás držela při tom, že ještě není nic jisté a že to byl třeba jen těžký výkyv organismu. Pak ale přišel nejtěžší verdikt – Diabetes mellitus!!!!!
V tu chvíli se i ty poslední naděje vytratily, jako když máte krásné zrcadlo a spadne na zem – rozbije se na tisíce kousků. A i když člověk moc chce, tak se ty kousíčky rozkutálí bůh ví kam a nikdo už to krásné zrcadlo dohromady nedá a pokud náhodou ano, už nikdy není odraz jako dříve, navždy už tam zůstávají slepované šrámy… Už byly jen otázky. Proč? Kdo za to může? Je to dědičná nemoc? Ale z rodiny nikdo nikdy cukrovku neměl!! Co budeme dělat? Co to obnáší? Zvládneme to? ... Pak ale přišla další zpráva: Celiakie!!! Tolik neštěstí najednou potká jen málokoho. Teď už se nekladly ani otázky. Teď už bylo jen ticho a pláč… Bylo to, jako když někdo zavře tři lidi do místnosti beze dveří a oken a stěny se začnou přibližovat. Nevíte, jestli máte být na ty další dva milý, protože se děje tragédie a nebo jestli na ně máte křičet, protože jste se dostali do takovéhle situace…od té chvíle to u nás doma bylo, jako kdybychom byli nějaké postavy z horroru. Všichni kruhy pod očima a chodili jsme beze slova a jen tak brečeli. Mám pocit, že chvílemi už jsem ani neznala důvod toho pláče. Prostě byla taková atmosféra - tak se brečelo. Stačilo málo. Bráchův ručník z koupelny, skládat jeho věci ze šňůry do koše nebo jen projít okolo jeho pokoje a hned se člověku vybavilo, že tu není a že teď leží někde v nemocnici a pere se s vlastním ještě skoro ani „nezažitým živůtkem“.Věděli jsme, že nám to změní život- A TO OD ZÁKLADŮ!!!
Mamka asi po třech dnech musela taky do nemocnice za Radečkem, aby se naučila píchat nutný inzulin a dávkovat bráchovi správně jídlo tak aby mu neublížila a navíc musela dávat veliký pozor aby v potravinách nebyla mouka nebo cokoli, co obsahuje lepek.Bylo to těžké. Ani nevím, pro koho nejvíc. My jsme s tátou zůstali spolu sami doma a mamka se musela dívat na brášku v nemocnici a učit se vše s ním. Pamatuju si, že jsem se jednou doma zeptala táty co to cukrovka vůbec znamená, ale místo odpovědi mu jen vyhrkly slzy. Můj táta je dost hrdý a neoblomný člověk, ale tenkrát jsem ho viděla poprvé brečet. A začala si uvědomovat, co cítí. Pak vstal a objal mě. Brečeli jsme tam jako dvě malé děti. Tu chvíli si pamatuju, protože už se od té doby neopakovala…
Uplynula nějaká doba a ani nevím jestli to bylo14 dní nebo měsíc, ale po čase se mamka s bráchou mohli vrátit domů. Ale nebylo to takové, jako když se mamka vracela s bráchou z nemocnice poprvé. Nebylo to vůbec tak veselé. Bylo to jiné. Připadalo mi to jako kdyby u nás byli jen na návštěvě. Bráchovi jsem měla strach cokoli dát, abych mu neublížila. Ale člověk si na takovou změnu docela rychle navykne. Mohla za to láska rodičů, kteří se o něj tak pečlivě starali. Věděli jsme o cukrovce hodně, ale například já jen teoreticky. Věděla jsem, že když mu bude moc špatně, musí dostat rychle cukr aby „nezkolaboval“. S bráchou musel vždycky zůstat někdo doma, kdo ho „hlídal“, aby se něco nestalo. Když ale nemohl ani jeden z rodičů, omluvila mě mamka ze školy a bráchu jsem hlídala já. Jednou jsme byli spolu sami doma a já potřebovala zajít do knihovny. Bráchovi se moc nechtělo, ale nakonec jsem ho přemluvila. Když jsme vyšli, choval se divně. Mluvil hlouposti a pořád se smál, i když nebylo čemu. Asi po deseti minutách cesty se začal motat jako opilý. Ptala jsem se ho, co se děje jestli nemá hlad a nechce něco k jídlu na zvednutí cukru, odpovídal že nic nechce, že je mu fajn. Ušli jsme jen pár kroků a on začal fňukat. Myslela jsem si, že se mu jen nechce chodit a docela mě to i naštvalo. Když se ale svalil na zem a řekl že má hlad a že se mu klepou nohy došlo mi, že tohle nehraje!!!!HYPOGLYKÉMIE!!!! CO TEĎ???Něco sladkého a to rychle. Měla jsem u sebe telefon a mohla zavolat mamce co dělat, ale na to prostě nebyl čas!! Rozbalila jsem rychle oplatek, který musí nosit vždy u sebe a po kousku mu ho dala. Bylo vidět, že se mu dost ulevilo. Vzala jsem ho do náručí a pospíchala domů a při tom mi strašně tekly slzy. Po cestě jsem potkávala spoustu lidí, všichni se ohlédli, někteří se mi i smáli, ale nepomohl nikdo!! Doma už jsem volala tátovi a ten přijel a dal bráchu dohromady…Ještě dneska jsou někdy takovéhle situace, kdy je nutno rychle jednat, ale už je to součást našeho života. Brácha si píchá šestkrát denně inzulín. Už to umíme zvládat.Proč?? Protože nás k tomu přiměla naše láska k němu. Společná láska našich dvou rodičů, kteří jistě milují své děti. A ony je.Nevím a ani nechci domýšlet, co by se stalo, kdyby se ta láska někam ztratila a rozpadla se jako to zrcadlo…teď jsme všichni šťastná rodina a cukrovka a celiakie to nemění!!A Proč??Protože láska není jen slovo…