Blog

Pamätáte sa ešte na Verčinu slohovú prácu na tému Láska není jen slovo ? Po prečítaní som ostal v nemom úžase. A myslím že nielen ja !
Tentokrát nám poslala kratší, ale o to hodnotnejší článok: Proč s DIA když nejste DIA ??

 „Jako já jsem pro, aby byli takovéto pobyty pro diabetiky, ale nechápu, proč by tam měli jezdit i normální lidi. Vždyť s nimi se vlastně nedá ani nic dělat, pořád se musí hlídat, jestli se najedli, jestli si píchli inzulínu „tak akorát“, pořád je musí mít někdo pod dohledem. Nemůžou si dát chudáci ani pivo. Tam musí být děsná nuda, buď ráda že seš doma a můžeš jít normálně pařit…!“ 

Tohle byla věta od mého kamaráda, kterou pronesl, když jsem se v pondělí vrátila domů. Večer jsme šli ven a každý se mě ptal, jak bylo. Moje odpověď byla, že parádně a že jestli někdo neví,  jak jsou na Slovensku státní svátky nebo kdy tam mají alespoň 4 dny volno ve škole, abych se tam mohla za nimi zajet podívat .  

Jen pro začátek chci říct, že mu absolutně nevyčítám, to co řekl. Naopak jsem si uvědomila, že opravdu hodně lidí bere lidi s diabetem jako „někoho jiného“ než je obvyklé. Nemohl chudák ani tušit, jak jsme se na letošním DIA létě skvěle bavili a už vůbec ne, když něco podobného nikdy nezažil. Protože jsem se s podobnou reakcí nesetkala poprvé, tak bych ráda těm, kteří nejsou DIA, popsala moje osobní pocity z těchto setkání. A pokud to alespoň pár lidem pomůže pochopit to, na co já nedám dopustit, tak pak ty 2 hodiny nad mojí klávesnicí nebudou zbytečné…

Každý rok, vždy ke konci léta, se nemůžu dočkat posledního srpnového víkendu. Balí se totiž směr Podlesok nedaleko Hrabušic na Slovensku. Tam už na nás čekají naši Slovenští přátelé. Už ani pořádně nevím,  jak jsem se vlastně se všemi seznámila, ale mám pocit, že je všechny znám už celou věčnost. Každý si tu příjde „na své“.

Maminky tu mají další maminky, které mají stejný úděl – dítě s diabetem. Možná si říkáte, proč se potřebují svěřovat mezi sebou, když si mohou „postěžovat“ komukoli. Zkuste člověku, který má zdravé dítě vyprávět svoje starosti. To je asi jako by žena vysvětlovala mužům, co obnáší porod. Proč by to poslouchali, když je jim to k ničemu a vlastně se jich to netýká. Takže logicky jejich kamarádky nemůžou pochopit jejich trápení. 

Malé děti tu mají spoustu dalších dětí, se kterými si můžou hrát, aniž by se našel nějaký „šikanátor“, který by se jim smál, protože musí jít na 6 hodin domů na večeři.

No a ty větší „děti“ pochopí, že mít za kamaráda diabetika není nic divného. A proč právě já nedám na své přátele „cukroušky“ dopustit??

Zajímavé je, že je BOUŽEL vidím jen jednou do roka, ale i za tuto dobu jsem si je maximálně zamilovala. Jsou to lidé, kteří jsou až nenormálně přátelští . Nikdo neřeší, jestli je Vám 8, 12, 15, 20 let, jestli jste kluk nebo holka, jestli jste malý nebo velký, štíhlý nebo buclatý…  

Upřímně můžu říct, že mám dost kamarádů, ale obávám se, že jen za velmi malé množství z těchto lidí bych se zaručila, ovšem za tyto lidi - s klidným srdcem. Když se u nás baví holka s klukem a jde s ním ven – je to podezřelé. Tady je to v pořádku. Nikdo nemá předsudky, nikdo vás nesoudí.  

Když jsem s nimi, tak mě opouští jakékoli starosti, protože ten společný víkend je tak krátký, tak nabitý a navíc čas s nimi je pro mě tak drahý, že si ani nedovolím myslet na nějaké problémy a smutky. Horší situace nastává, když se loučíme a já vím, že musím zase zpátky mezi ty „obyčejné“ lidi do světa plného problémů. Netvrdím, že nemají žádné starosti a že jsou spokojení jako želvy, ale když jsme všichni spolu, není čas truchlit. 

Najednou tu obyčejní lidé jako jsem já zjistí, že i s diabetem se dá protancovat noc, dát si pivo, bavit se, píchat si inzulín třeba i za jízdy na vleku (že Marošku ). Snad ještě nikdy jsem neviděla pohromadě tolik hezkých holek a svalnatých kluků jako tady . Prostě že si dokážeme všichni STEJNĚ užívat radosti i strasti běžného života a to že někdo má nebo nemá diabetes je pro mě osobně jen „nepodstatná věc v závorce“. A tenhle náš bezstarostný víkend je pro mě posvátná věc, kterou mi nikdo nevezme.

A právě teď když píšu tyto řádky jsem si uvědomila, že můžu napsat třeba 100 stran, kde Vám tohle všechno budu vysvětlovat, ale pokud to nezažijete, nikdy v životě to nepochopíte. A proto bych Vám přála,  aby jste něco takového mohli někdy v životě zažít!! Protože tyto setkání vůbec nejsou o nemoci, která je spojuje, ale o lidech kteří se spojili…

Tímto bych chtěla projevit obrovské díky lidem, kteří se zasluhují o to, že se každoročně můžeme setkávat , dále všem, které jsem měla doposud možnost poznat -  projevit jim velikou úctu a poprosit je, aby zůstali tak báječní, jako jsou teď…

VERONIKA JOUKLOVÁ

19 let

NEJSEM DIABETIK